Cestovali jsme ze Santa Clary do Cienfuegos, což je něco mezi 50 – 60 km. Mohli jsme volit vnitrostátní autobusovou dopravu Viazul nebo Transtur pro turisty a movitější Kubánce, ale nabídce absolvovat tuto cestu místním vlakem za nějakých 8,- Kč na osobu se zkrátka nedalo odolat. Vlak měl jen dva vagóny, vybavený trojsedadly, uličkou a dvojsedadly, dřevěným obložením a čistou podlahou. Toalety nikde. Strojvůdce řídil vlak v předním vagóně. Řídící jednotka nebyla nijak oddělena od cestujících. Usadili jsme se i s kufry do zadního vagónu a už samotná naše existence mezi místními vzbuzovala pozornost. Všichni ostatní cestující byly v předním vagónu, což nám přišlo divné do té doby, než se vlak s nezavřenými dveřmi rozjel. Ty otřesy způsobily, že jsme neslyšeli vlastní slova, sedadla se s námi otřásala a kufry si jely vlastní trasu. Zřejmě jsme působili tak vylekaně, že se nás zželelo jednomu cestujícímu, který nás doslova přestěhoval do předního vagónu plného lidí. Už jsme se slyšeli. I otřesy byly snesitelné, jeden vagón a změna o 100 procent. Pedro, jak se nám ten pán představil, neuměl moc anglicky, nicméně, jakmile zjistil, že jsme z Česka, vydoloval ze sebe i pár českých slov. Asi rok v tehdejším Československu pracoval a moc hezky o naší zemi mluvil a vzpomínal. Díky tomu nám cesta ubíhala, mohli jsme sledovat kubánskou krajinu. Dveře vagónu byly stále otevřené a spolu se schůdky do vlaky sloužily jako kuřárna během jízdy. Inu proč ne? Po třech hodinách jsem bohužel začala pociťovat, že budu muset na toaletu. Jenže kam? Pedro se mě ujal, zašel za strojvůdcem, který zastavil vlak. Došli jsme k nějakému skladišti, kde se v rohu krčila toaleta, nebo spíše náznak toalety. Porcelánová mísa, bez splachování, prkýnka, no nic, byla jsem šťastná i za to. Zbytek vyřešily vlhčené ubrousky. Vlak zůstal stát, neodjel, cestující se usmívali a nikomu nevadilo to čekání. Z vděčnosti jsme vytáhli z kufru kubánský rum, láhev putovala, začalo se zpívat. Do cíle jsme dojeli za necelé 4 hodiny ve výborné náladě, jako bychom tam jezdili denně. Nevím, jestli to způsobili Ti přívětiví Kubánci, kteří se pořád usmívají, možná ten rum, ale vzpomínám na tu cestu dodnes.
Kubánský vlak
Další články blogera
Tato rubrika neobsahuje žádné články...
Další články z rubriky Cestování
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Martin Faltýn
Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko
Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.
Klára Žejdlová
Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství
I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...
Miroslav Semecký
Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!
Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..
Jan Vaverka
Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu
La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.
Počet článků 2 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 739 |
Spokojená babička, objevující nové destinace s mužem bez jazyků, cestovky, zato s odvahou nám vlastní. Nepraktická, retro žena, který mluví rychle a krátce, bojující s technikou.